VĚŽ VELKÉ KATEDRÁLY v Ulmu v Německu je nejvyšší kostelní věž
na světě - měří 161 metrů. Až na vršek musíte vystoupat po sedmi
stech třiceti osmi kamenných schodech. Já je spočítal. A pokud tam
vylezete a můžete ještě dýchat a zaostřit zrak, tak spatříte dva
význačné krajinné prvky: předhůří Bavorských Alp na jih od města a
na východě strmé srázy nad Dunajem. Koncem šestnáctého století tu
žil Hans Ludwig Babblinger. Vyráběl umělé údy; byl to řemeslník se
zvláštní specializací a byl pro ni v okolí dobře známý. A protože
amputace byla běžný způsob léčení chorob a zranění, měl dost
práce. A zatímco jeho ruce pracovaly, myšlenkami byla často jinde.
Protože Babblinger byl jedním z těch, kdo si mysleli, že dokážou
létat.
A tak využíval své zručnosti, snů a materiálu ze své dílny k
výrobě křídel. A osud tomu tak přál, že se rozhodl svá křídla
vyzkoušet v předhůří Bavorských Alp, kde jsou četné vzhůru
stoupající vzdušné proudy. Jednoho dne, jednoho neuvěřitelného dne
skočil Hans před zraky věrohodných svědků z vysokého kopce a
bezpečně se snesl dolů. Senzace! Babblinger dokáže LÉTAT!
Změna času a obrazu. Je jaro roku 1594. Král Ludvík se svými
dvořany přijíždí na návštěvu do Ulmu a představitelé města ho
touží ohromit. "Ať Hans Ludwig Babblinger letí před králem!" No
jasně. Naneštěstí, protože se to hodilo královi i obyvatelům města, si
ke svému představení Babblinger vybral nedaleké srázy nad Dunajem.
Vzdušné proudy tam míří dolů. Nastal ten velký den - hudebníci, král a jeho
dvořané, konšelé a
tisíce obyčejných lidí, ti všichni se shromáždili u řeky.
Babblinger stál na plošině vysoko na skále, zamával a přikrčil se
a vrhl se do vzduchu.
A spadl do řeky jako dělová koule. Ostuda.
Příští neděli se z kazatelny velké katedrály ulmský biskup při
kázání o Babblingerovi zmínil a zlořečil mu pro hřích pýchy.
"ČLOVĚK NEBYL URČEN K LÉTÁNÍ!" hřímal prelát.
Když šel Babblinger z kostela domů, celý se choulil pod
biskupovým hněvivým obviněním a už se nikdy na veřejnosti
neobjevil. Nedlouho nato zemřel. Se zničenými křídly, sny i
srdcem.
Nedávno jsem letěl větroněm, který plachtil na vlně teplého
vzduchu ve výšce patnáct set metrů. Vzpomněl jsem si na
Babblingera a ulmského biskupa. Pod sebou jsem viděl balón
naplněný horkým vzduchem, superlehké letadlo, další větroně a tři
parašutisty, snášející se z oblohy. Nad námi se východním směrem k
Chicagu sunul Boeing 747, který měl namířeno do výšky jedenácti a
půl tisíce metrů. Moc jsem si přál, abych mohl zavolat Hanse
Babblingera z hrobu, posadit ho na sedadlo větroně a říct:
"Podívejte! Dívejte se a zapomeňte na všechnu hanbu. Člověk byl
určen k létání!"
Kazatelna vždycky byla něco jako hrozící zatracují prst.
Obviňující muže i ženy ze hříchu, selhání, špatnosti, nepravostia nadutosti,
protože myslí jen na sebe. Kázající, že na této zemi
není naděje, v tomto životě není blaženosti. A já říkám, že
kazatelna by se měla ztotožňovat s křídly. Ne křídly andělskými
ani orlími ani žádnými jinými, která znáte. Ale s posvátnými
křídly lidského ducha - křídly, která povznášejí srdce a mysl k
výšinám. Křídly pro všechny Babblingery mezi námi, kteří je spáří
a odejdou povzbuzeni k dalším a dalším pokusům posunovat lidské
možnosti. Taková křídla jsou neviditelná. Musíte v ně věřit,
abyste je spatřili ve své fantazii, a na nebezpečných místech,
musíte riskovat, abyste viděli, jestli fungují. Většina lidí,
kteří dnes přijdou do katedrály v Ulmu, jsou turisté. A těch pár
zadumaných lidiček, kteří při nedělní bohoslužbě sedí pod starou
kazatelnou, je méně než rogal, která v jasném ranním vzduchu
plachtí v celých hejnech z kopců té velké katedrály Svět.
Ať jste kdekoliv, Hansi Ludwigu Babblingere, myslel jsem, že byvás to potěšilo.
na světě - měří 161 metrů. Až na vršek musíte vystoupat po sedmi
stech třiceti osmi kamenných schodech. Já je spočítal. A pokud tam
vylezete a můžete ještě dýchat a zaostřit zrak, tak spatříte dva
význačné krajinné prvky: předhůří Bavorských Alp na jih od města a
na východě strmé srázy nad Dunajem. Koncem šestnáctého století tu
žil Hans Ludwig Babblinger. Vyráběl umělé údy; byl to řemeslník se
zvláštní specializací a byl pro ni v okolí dobře známý. A protože
amputace byla běžný způsob léčení chorob a zranění, měl dost
práce. A zatímco jeho ruce pracovaly, myšlenkami byla často jinde.
Protože Babblinger byl jedním z těch, kdo si mysleli, že dokážou
létat.
A tak využíval své zručnosti, snů a materiálu ze své dílny k
výrobě křídel. A osud tomu tak přál, že se rozhodl svá křídla
vyzkoušet v předhůří Bavorských Alp, kde jsou četné vzhůru
stoupající vzdušné proudy. Jednoho dne, jednoho neuvěřitelného dne
skočil Hans před zraky věrohodných svědků z vysokého kopce a
bezpečně se snesl dolů. Senzace! Babblinger dokáže LÉTAT!
Změna času a obrazu. Je jaro roku 1594. Král Ludvík se svými
dvořany přijíždí na návštěvu do Ulmu a představitelé města ho
touží ohromit. "Ať Hans Ludwig Babblinger letí před králem!" No
jasně. Naneštěstí, protože se to hodilo královi i obyvatelům města, si
ke svému představení Babblinger vybral nedaleké srázy nad Dunajem.
Vzdušné proudy tam míří dolů. Nastal ten velký den - hudebníci, král a jeho
dvořané, konšelé a
tisíce obyčejných lidí, ti všichni se shromáždili u řeky.
Babblinger stál na plošině vysoko na skále, zamával a přikrčil se
a vrhl se do vzduchu.
A spadl do řeky jako dělová koule. Ostuda.
Příští neděli se z kazatelny velké katedrály ulmský biskup při
kázání o Babblingerovi zmínil a zlořečil mu pro hřích pýchy.
"ČLOVĚK NEBYL URČEN K LÉTÁNÍ!" hřímal prelát.
Když šel Babblinger z kostela domů, celý se choulil pod
biskupovým hněvivým obviněním a už se nikdy na veřejnosti
neobjevil. Nedlouho nato zemřel. Se zničenými křídly, sny i
srdcem.
Nedávno jsem letěl větroněm, který plachtil na vlně teplého
vzduchu ve výšce patnáct set metrů. Vzpomněl jsem si na
Babblingera a ulmského biskupa. Pod sebou jsem viděl balón
naplněný horkým vzduchem, superlehké letadlo, další větroně a tři
parašutisty, snášející se z oblohy. Nad námi se východním směrem k
Chicagu sunul Boeing 747, který měl namířeno do výšky jedenácti a
půl tisíce metrů. Moc jsem si přál, abych mohl zavolat Hanse
Babblingera z hrobu, posadit ho na sedadlo větroně a říct:
"Podívejte! Dívejte se a zapomeňte na všechnu hanbu. Člověk byl
určen k létání!"
Kazatelna vždycky byla něco jako hrozící zatracují prst.
Obviňující muže i ženy ze hříchu, selhání, špatnosti, nepravostia nadutosti,
protože myslí jen na sebe. Kázající, že na této zemi
není naděje, v tomto životě není blaženosti. A já říkám, že
kazatelna by se měla ztotožňovat s křídly. Ne křídly andělskými
ani orlími ani žádnými jinými, která znáte. Ale s posvátnými
křídly lidského ducha - křídly, která povznášejí srdce a mysl k
výšinám. Křídly pro všechny Babblingery mezi námi, kteří je spáří
a odejdou povzbuzeni k dalším a dalším pokusům posunovat lidské
možnosti. Taková křídla jsou neviditelná. Musíte v ně věřit,
abyste je spatřili ve své fantazii, a na nebezpečných místech,
musíte riskovat, abyste viděli, jestli fungují. Většina lidí,
kteří dnes přijdou do katedrály v Ulmu, jsou turisté. A těch pár
zadumaných lidiček, kteří při nedělní bohoslužbě sedí pod starou
kazatelnou, je méně než rogal, která v jasném ranním vzduchu
plachtí v celých hejnech z kopců té velké katedrály Svět.
Ať jste kdekoliv, Hansi Ludwigu Babblingere, myslel jsem, že byvás to potěšilo.
