McMartn

Obsah

Úvod

Sebevraždy

Druhy sebevražd signály

Nebezpečné signály

Deprese

Sebepoškozování pomoci

Pokusy versus dokonané sebevraždy

Epidemie sebevražd

Kolektivní sebevraždy

Způsoby jak ukončit život

Zvláštní typy sebevražd

Změny v hodnocení sebevraždy

Sebevraždy slavných

Závěr

Použitá literatura

Úvod

 Toto téma jsem si vybrala, jelikož mnoho lidí mívá někdy v životě suicidální myšlenky. Připadá jim, že není důvod proč dále setrvávat na tomto světě, a tak se jim zdá vysvobozením smrt.

 Smrt, všude slýcháme, že je to jediná jistota v životě. Samozřejmě je to pravda. Někteří se smrti bojí a touží po nesmrtelnosti a další se na ni těší jako na vysvobození, na spásu…

 Ale má člověk právo na sebevraždu? Má, má právo volby, jak na život, tak i na smrt. Ale je to řešení? Možná je lepší umřít pro něco, než žít pro nic. Jsou chvíle, kdy to v životě není lehké. Svět se jeví černý, srdce všech kolem jsou chladná. Máme pocit, že nás nikdo nechápe, necítí naši bolest. Zůstává tu jen náš stín. Zdá se, že žít dál je zbytečné a odchod z tohoto světa se nabízí jako nejlepší řešení.

  Existuje i jiná možnost než smrt, žije se jen jednou. A tak se musí žít naplno. Užívat si každého dne, každé minuty, každé vteřiny, jako by byla poslední. Smrt si pro nás přijde, pro všechny, ať už chceme, či ne.

 „Smrt je někdy trestem, často darem, pro mnohé dobrodiním.“  Lucius Annaeus Seneca

 Svět se hekticky žene neznámo kam. Lidé se jen málokdy umí tzv. vypnout, odpoutat se od každodenního stresu. To je příčina proč se lidé stávají podrážděnější, nervózní a globálně agresivnější. S tímto úzce souvisí výskyt sebevražednosti. Lidé nejsou schopni čelit úskalím života, neúspěchům a různým jiným nervovým vypětím. Sebevražda se šíří naší populací jako chřipka- přijde nečekaná, nezvaná a málokdy odejde bez následků.

 Za posledních 45 let se výskyt sebevražd celosvětově zvýšil o 60%. Sebevraždy představují 16 osob na 100 000 lidí neboli jednu smrt za 40 sekund. Sebevražda patří mezi tři hlavní příčiny úmrtí u žen a mužů mezi 15 a 44 rokem. Ročně je v České republice spácháno přibližně 1600 sebevražd, prostředky, které jsou k tomu užity, se různí.  

 Mladí lidé jsou v současné době nejohroženější skupinou ve třetině všech zemí. Odhaduje se, že pokusů o sebevraždu je 20krát vyšší než počet dokončených sebevražd.

 Dobrovolnou smrt, jako způsob řešení problému častěji volí muži než ženy. Ženy dávají přednost šetrnějším a romantičtějším metodám, které však častěji selžou. Volí si například předávkování prášky, či podřezání žil. Muži, kteří chtějí skoncovat se životem nejčastěji sáhnou po pistoli. Zastřelení, oběšení a utopení používají o 20% více muži než ženy.  

 Avšak nelze mluvit o sebevraždách a zapomenout na sebevrahy, jelikož každý v nich dal svému činu jedinečnost, odrážející jeho povahu, důvod činu a nesnesitelnost podmínek, ve kterých se octl. 

 Dobrovolný odchod ze světa mívá mnoho tváří, příčin a důsledků. Mohou k ní vést ryze osobní důvody, ale motivy můžeme nalézt i ve společenských a politických poměrech. 

 Je těžké porozumět důvodům k sebevraždě, jelikož je velmi obtížné vysvětlit její důvody. Zanechává za sebou tisíce otázek, ale žádnou odpověď. Odpověď by nám mohl dát pouze mrtvý, jenomže ten už nikdy nepromluví.

 Existuje dvojí morálka. Jedna, která odsuzuje jakoukoliv sebevraždu a druhá, která odlišuje případ od případu. V některé vidí slabost, hloupost, jinou uznávají, shledávají ji hodnou soucitu či obdivu. 

Druhy sebevražd

 Nejčastější příčinnou sebevraždy v našich podmínkách je tzv. emocionální sebevražda. Tu člověk spáchá v případě neúspěchu, prohře, či zklamání. Člověka k ní vedou emoce, pocity, pocit zbytečnosti, ztráty „smyslu života“.

 Dalším druhem sebevraždy je tzv. biologická sebevražda. Ta je způsobena obvykle nemocí a to buď psychickou nebo fyzickou. Například bolest dána nějakou nemocí, či zraněním. Sebevražda může být způsobena i strachem z budoucí bolesti, strachem z bezmocnosti, i když to spíše souvisí s minulým bodem. V souvislosti s biologickou sebevraždou se často hovoří o euthanasii, což je sebevražda s asistencí, která má zajistit bezbolestný a rychlý průběh aktu, především u pacientů, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a trpí nesnesitelnými bolestmi. 

 Třetí důvod k sebevraždě je ideologická sebevražda. Ta má dvě podskupiny a to vražda ve jménu ideologie, to je tzv. memeticko-genetická sebevražda a sebevražda jako revolta vůči systému. Sebevražda memeticko-genetická je sebevražda, která slouží k přežití a uchránění memů. Jako příklad můžeme dát kamikadze, kdy pro svoji ideologii dokázali lidé skákat s bombami po tanky, sebevražedně navádět letadla a torpéda na cíl. V dnešní době memeticko-genetickou sebevraždu můžeme vidět například u Islámských fundamentalistů. Sebevražda jako revolta proti systému je v podstatě vyjádřením nesouhlasu vůči systému, ve kterém dotyčný žije. Často se nejedná o opravdovou sebevraždu, ale pouze o snahu poukázat na problém. Jako příklad může být například Jan Palach.

Sebevražda plánovaná, bilanční

 Jde o naplánované rozhodnutí. Člověk už dál nechce žít, nevidí další důvod, proč setrvávat dále na světě. Někdy dokonce plánuje detaily velmi pečlivě a s určitým zalíbením.Často ji plánuje v naprostém soukromí, pouze osoba s velmi pomstychtivým motivem s sebou chce vzít co nejvíc jiných lidí. To je případ fanatických teroristů nebo prostě člověka v hlubokém týlu nepřítele, ať se jedná o jakékoliv pojetí výrazu nepřítel (osobní, válečný, atd.). Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav.

Sebevražda impulzivní

 Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích („padla poslední kapka“), může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zdržet, roste šance, že se obnoví tuha žít nebo alespoň potlačí strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí.

Sebevražda předstíraná

 Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah se ujistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil, tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Tento způsob využívají častěji ženy než muži.

Spouštěcí události

 Sebevraždy jsou často vyvolány jednou konkrétní příhodou, kterou psychologové označují jako tzv. spouštěcí událost. Někdy se může jednat o docela malou a pro ostatní bezvýznamnou příhodu, jako je například hádka s kamarádem. Někdy se však může jednat o skutečně závažnou událost, například úmrtí v rodině nebo rozvod rodičů spojený se stěhováním do jiného města. Bez ohledu na to, jestli ostatní považují takový moment za důležitý či banální, pro člověka, který o sebevraždě uvažuje, může mít nesmírný význam. Obecně lze říci, že sebevražda bývá vyvolána nějakou ztrátou nebo neúspěchem.

 Proč má spouštěcí událost takový účinek? Někdy představuje ztrátu něčeho, s čím si člověk spojoval všechny své naděje. Někdy je spouštěcí moment jenom poslední z řady tíživých událostí. Nahromaděné napětí některým lidem znesnadňuje, aby se znovu vzpamatovali z potíží nebo z tragédie. Sejde- li se v krátké době příliš mnoho nepříznivých událostí za sebou, naše obrana je oslabena a síly mohou být vyčerpány. V takové situaci může událost, která by se jindy zdála být malicherná, způsobit velké neštěstí.

Nebezpečné signály

 Sebevražda se téměř nikdy nestane „z ničeho nic“. Ve čtyřech z pěti případů sebevražd dává člověk najevo varovné signály, které naznačují, co plánuje. Někdy jsou tyto varovné signály patrné jenom zpětně. Někdy jsou však nápadnější, protože člověk plánující sebevraždu skutečně doufá, že si někdo všimne, co se děje, a nabídne mu pomoc.

 Některé varovné signály:

• Rozdávání majetku

 Člověk, který si plánuje sebevraždu, může říkat: „Už to nebudu potřebovat,“ nebo „Chtěl bych, aby sis to vzal.“

• Negativní poznámky o budoucnosti

 Poznámky typu: „Světu bude lépe beze mě,“ nebo „Mně už nikdy nic nemůže vyjít“ často napovídají, v jakém stavu člověk je.

• Poznámky o budoucnosti beze mne

 Například: „ Škoda, že už to neuvidím,“ nebo „Už se nebudeme vídat,“ mohou být náznaky plánování sebevraždy.

• Zájem o smrt a o to co je po ní
• Příznaky těžké deprese

Deprese 

 Smutek, bezmoc a pocity beznaděje či zoufalství jsou pocity (emoce), které za normálních okolností mají pro náš organismus velký význam. Problém začíná tam, kde se tyto emoce objevují příliš často, trvají příliš dlouho, jejich intenzita je vzhledem k situacím, které je spustily, příliš velká, takže začínají nadměrně ovládat život postiženého. Deprese je jedním z nejčastějších problémů, který můžeme zažít. U každého pátého člověka se alespoň 1x za život objeví klinicky významná depresivní nálada. Každoročně jí onemocní kolem 5% obyvatelstva různého věku, ženy asi 2x častěji než muži.

Jak se deprese projevuje

 Deprese je charakterizována především beznadějí (nemocný má pocit, že nic nevychází, že současná situace je zoufalá), bezdůvodnými obavami a úzkostí, pesimistickými výhledy do budoucnosti, pocity méněcennosti a domnělého provinění. Tyto pocity jsou velmi intenzivní a pacienti o nich neustále a opakovaně přemýšlejí. Dalším častým příznakem je neschopnost radovat se ze zážitků a věcí, které pacienty dříve těšily (zájmy, koníčky), nezájem o sebe, svou práci, rodinu a přátele. Často se rovněž vyskytuje nesoustředěnost, nerozhodnost, špatná paměť a zpomalené myšlení. Velmi časté jsou myšlenky na sebevraždu. Tato náchylnost k sebevraždám u pacientů s depresí vychází z pocitu bezvýchodnosti situace a z beznadějnosti. Deprese patří k nejčastějším příčinám sebevražedného jednání, ať už to jsou sebevraždy nebo pokusy o sebevraždu. Deprese je ale onemocnění “duše i těla”. To znamená, že příznaky deprese nemusí být omezeny pouze na psychický stav a myšlení pacienta, ale často bývají přidruženy i příznaky tělesné. U pacientů se mohou objevit poruchy spánku – problémy s usínáním, opakované probouzení v noci a velmi často se také vyskytuje brzké probuzení. Spánek je pociťován jako nedostatečný a pacientovi nepřináší žádné osvěžení. Dalšími příznaky deprese jsou snížení až ztráta zájmu o sexuální život, ztráta energie a únava, nechutenství a váhový úbytek (nebo naopak zvýšená chuť k jídlu) a zpomalení pohybů (nebo naopak pohybový neklid u nemocných s úzkostí). U depresivních pacientů se také často vyskytují různé bolestivé stavy (bolesti hlavy, zad, bolesti na hrudi), zažívací obtíže, závratě, mohou se vyskytnout pocity dušnosti nebo bušení srdce. Deprese tak může napodobovat různá somatická onemocnění (např. žaludeční vředy, infarkt) a až důkladné lékařské vyšetření ukáže skutečnou příčinu pacientových obtíží.

Typické projevy deprese

· negativní pohled na sebe a sebepodceňující myšlenky

· pocity beznaděje, pesimismu nebo bezmoci

· sebeobviňování a ztráta smyslu života

· ztráta zájmu a radosti

· nespavost, předčasné ranní probouzení, nebo nadměrná ospalost a spavost během dne

· ztráta chuti k jídlu, výrazné snížení váhy, nebo naopak přejídání se a přibývání na váze

· nezájem o sexuální život

· myšlenky na smrt nebo sebevraždu

· neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost

· potíže se soustředěním, zapamatováním si, rozpomínáním se a s pamětí vůbec a problémy s rozhodováním

· přetrvávající tělesné příznaky, jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, dlouhodobé bolesti

· tíha na hrudi, ztuhlost nebo ochablost svalstva, snadná unavitelnost

· nadměrné obavy a starosti, časté pocity napětí

Klasifikace deprese

 Deprese můžeme rozdělovat podle různých hledisek – jedním z nich je tíže onemocnění. Podle tíže onemocnění rozeznáváme deprese lehké, středně těžké a těžké. Při lehké depresi je patrný pokles nálady, ale nemocný je většinou dosud schopen se s určitým přemáháním účastnit běžných denních aktivit. Při středně těžké depresi má pacient větší potíže s obvyklou denní činností.. Pro těžkou formu deprese je typická beznaděj, hluboce pokleslá sebedůvěra a sebevražedné myšlenky. Při nejtěžším stupni deprese převládají v myšlení pacienta nevyvratitelná přesvědčení o vlastní vině a následném zaslouženém trestu, o nutnosti skoncovat s vlastním životem, spolu s odmítáním jídla, naprostým nezájmem o okolí a pohybovou strnulostí.

Co se děje v mozku během deprese

 Během několika posledních desetiletí se pohledy na depresivní poruchu změnily. Dříve se věřilo, že problémová výchova a nepříjemné životní události jsou hlavní příčinou této poruchy. Dnes víme, že faktorů, které se na jejím vzniku podílejí, je daleko více. Jistá zranitelnost je dědičná. Může se zvýšit určitými dětskými zážitky a typem výchovy, jako je předčasné oddělení dítěte od matky, přílišný důraz na výkon, perfekcionismus, nadměrná kritika. To však ještě neznamená, že se porucha nutně musí rozvinout. Stresové události působí jako spouštěče (životní změny, ztráta blízké osoby, stres v zaměstnání, změna životní role, tělesná nemoc, izolace). Může jít o výrazné životní události, ale i o souhrn drobných stresujících vlivů, které vedou k dlouhodobé frustraci a bezmoci. V rozvinuté depresi pak dochází ke změnám v biochemii mozku (biologické faktory). V mozku jsou biliony nervových buněk. Každá nervová buňka má výběžky, které posílají a dostávají zprávy od ostatních nervových buněk. Neurotransmitery jsou chemické látky, vypouštěné z těchto výběžků, zabezpečující přenos zprávy ze zakončení jednoho nervového výběžku na druhý. Tito “chemičtí poslové” ovlivňují způsob, jakým se cítíme – naše nálady. V průběhu času vědci zjistili, že určité neurotransmitery hrají důležitou roli u deprese – zejména jde o serotonin, noradrenalin a dopamin. Epizoda depresivní nálady je spojená s jejich relativním nedostatkem na nervových zakončeních (synapsích) v mozku. Antidepresiva dokážou postupně zvýšit dostupnost těchto látek a tím pomáhají normalizovat biologickou rovnováhu.

Sebepoškozování

 Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definice takového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické deskripce a klasifikace. Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
 Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
 Automutilace představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.
 Sebepoškozování je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
 Syndrom záměrného sebepoškozování) představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.
 Syndrom pořezávaného zápěstí má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.
 Předávkování léky představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.

Hledání pomoci

 Jeden z nejhorších pocitů na světě je pocit osamocení. Někdy se zdá, že lidé dokážou vydržet cokoliv -pokud- v tom nejsou sami.Sebevražedné pocity v osamění sílí. Když je člověk sám, pak snadno nabude pocitu, že tak špatně jako on se nikdo necítil. Lidé, kteří mají sebevražedné sklony, by mohli hledat pomoc v rodině nebo u svých přátel. Často se jim však zdá, že je nikdo doopravdy nezná, že je vlastně nemají rádi a že kdyby je doopravdy poznali, kdo ví,jestli by o ně stáli. Je důležité překonání izolace a bariér. Pokud chce člověk opravdu pomoc, musí být připraven po ní sáhnout sám. Ironií osudu je okolnost, že tytéž důvody, které vedou člověka k sebevraždě, mu často brání, aby pomoc vyhledal nebo přijal.

 Některé důvody, které lidem zabraňují, aby vyhledali pomoc, kterou potřebují:

• Myslí si, že je přijatá pomoc oslabí.
• Myslí si, že přijmout pomoc znamená prohrát.
• Byli tolikrát zklamání svými rodiči, přáteli a jinými lidmi, že už nedokáží někomu věřit.
• Nevěří, že by jim ještě někdo dokázal pomoc.
• Připadá jim, že si zaslouží trpět, jelikož si své problémy způsobili sami.
• Stydí se přiznat, že jsou na tom špatně.

Druhy pomoci

• Terapie
• Skupinová terapie a podpůrné skupiny
• Rodinná terapie
• Linky důvěry
• Krizové centrum
• Pedagogicko- psychologická poradna
• Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy
• Psychoterapeutická centra a psychoterapeutická pracoviště

Pokusy versus dokonané sebevraždy

 Jedna z nejdůležitějších odlišností vyplívající z výzkumů sebevražd je rozdíl mezi lidmi, kteří se o sebevraždu pokusí, ale nezemřou, a mezi těmi, kteří se skutečně zabijí. Ačkoliv je každý sebevražedný pokus vážná a významná událost bez ohledu na jeho následky, řada vědců se domnívá, že mnoho lidí se pokouší o sebevraždu, aniž by chtělo doopravdy zemřít.Lidé plánující sebevraždu se cítí rozpolceni. Jedna jejich část chce zemřít, ale druhá chce žít. Erwin Stengel v knize Sebevražda a pokus o sebevraždu říká: „Většina lidí, kteří spáchají sebevraždu nechce ani žít, ani zemřít. Chtějí obojí najednou, obvykle jedno z toho více než to druhé.“

 Ve skupině „pokusů“ je sebevražda prostředkem, jak dát najevo nějakou skutečnost o svém životě. Je výrazem toho, jak jsou problémy závažné, je zoufalým voláním o pomoc.

 Tento názor zastává G. H. Colt v knize Záhada sebevraždy. Colt zdůrazňuje, že 90 procent sebevražedných pokusů probíhá doma, 70 procent z nich, když je někdo z rodiny doma. Člověk, který se pokouší nalézt smrt za těchto podmínek, si zjevně přeje být nalezen a zachráněn.

 Poměr mezi pokusy a dokonanými sebevraždami je u dospívajících 20:1. To ukazuje, že pro většinu dospívajících je sebevražda výrazem touhy po pomoci či po změně, spíše než přáním zemřít. U dospělých je odpovídající poměr výrazně nižší, je zhruba tři až čtyři ku jedné. V celé populaci představují dokonané sebevraždy 1 až 2 procenta, zatímco pokusy 4 až 5 procent.

 Statistiky ukazují, že ve srovnání s muži se o sebevraždu pokusí třikrát více žen, naproti tomu třikrát více mužů sebevraždu dokoná.

Epidemie sebevražd

 „ Zabili se kvůli tomu jiní, zabiji se kvůli tomu taky.“

 Kandidáti smrti si při epidemii berou život se stejného důvodu, avšak dělají to v jinou dobu a na různých místech. Každý užívá prostředky, které jsou jemu dostupné. Jejich jediný společný bod je motiv. Tento jev zvlášť silně postihoval armády.

 Nemoci patří mezi nejhorší pohromy, které postihují lidstvo. Jejich dopad byl o to horší v dobách, kdy lidstvo znalo více chorob než léků na ně.

 Když kolem roku 1890 postihla New York epidemie chřipky lidé si brali život ve vlnách, totéž se dělo v Petrohradě. Epidemie cholery v roce 1897 na Sicílii způsobila stovky sebevražd. Stejné důsledky měly všechny epidemie pravých neštovic. Často vede spíš k sebevraždě pohled na nemocného než nemoc sama.Stačil jen strach z choroby a lidé podléhali beznaději. Skákali z oken, věšeli se, topili se…

 Dnes jsou z šíření myšlenky na sebevraždu obviňována média.Řada studií doložila tvrzení, že televize přispívá k častějšímu výskytu násilného chování, a tedy i sebevražd. Příklad zdůrazňující problém násilí v televizi: roku 1994 se v Alkirchu oběsilo devítileté dítě, na nějž tak zapůsobila sebevražda v seriálu „Policie“.

 Jednu dobovou epidemii způsobila píseň s melancholickým a zoufalým nápěvem nazvaná Gloomy Sunday ( česky Smutná neděle).

 Drtivá většina populárních písniček mívá jepičí život, v ojedinělých případech mohou vlivem okolností, které autoři nemohli nijak ovlivnit, i po delší době od svého vzniku začít žít druhým životem. 

 V polovině třicátých let si podobně zahrál osud i se zádumčivou romancí Smutná neděle, kterou o několik let dříve složil barový muzikant jménem Rezsö Stress. Tato píseň si získala neslavnou proslulost jako “hymna sebevrahů”. Po poslechu gramodesky s nahrávkou Smutné neděle totiž její pochmurná melodie a melancholický až depresivně-morbidní text přivedly několik mladých lidí k rozhodnutí dobrovolně odejít ze života. Není ovšem pochyb o tom, že jejich sebevraždy neměl na svědomí jen poslech jediné smutné písničky, svým rozhodujícím jistě přispěla i bezvýchodná atmosféra hospodářského i politického zmaru, dusící v té době nejen Maďarsko.

 Když se tato písnička začala hrát v rádiích, výrazně se zvýšily sebevraždy, lidé v posledních dopisech citovali úryvky právě ze “smutné neděle” a proto byla tato píseň zakázána. Po mnoha letech ji ale zase povolili, proto mám teď možnost si ji poslechnout, znovu ji slyšet v podání Diamandy Galas.

 Proč sebevražd přibylo? Co je k tomu vedlo? Proč udělali pomyslný krok do náruče věčného ticha a snad vysvobození?
 Dokážu si představit muže, jak slyší poprvé tuto písničku a říká si “Vždyť zpívá o mě!”, vidím jak si večer co večer sedá k rádiu a poslouchá ji znova a znova a neuvědomuje si, že si kope hrob, že jej ta slova ubíjí! Svou smlouvu se smrtí podepisuje dopisem, který píše večer při svíčce, v pozadí se mu zpěvák snaží vnutit to, že “Květiny už zvadly a černé auto odjelo. Že je sám s nevyřčenými slovy, bílými kvítky a zlomeným srdcem.” Nakonec muž se slzami v očích a s bílými kvítky v rukou, skáče v neděli z činžáku.
 Co se mu asi honilo hlavou, když psal ten dopis? Snad byl sám jako kůl v plotě, přátele ztratil, milá mu umřela, možná měl problémy v podobě obrovských dluhů, anebo jej život přestal bavit. I když se cítil sám, nebylo tomu tak. Každý má přátele, každý je přítelem. Na co pomýšlely ty ztracené duše před tím, než snědly prášky, udělaly tah po zápěstí, vykročili do prázdna? Snad se v nich rozpoutala menší válka-pro či proti? Udělat či neudělal? Co bude pak? Nic? Tma? Ticho? Nebo něco úplně jiného? My už se nedozvíme nad čím přemýšleli.

Kolektivní sebevražda

 Přes 900 mrtvých v Guyaně, taková je bilance největší kolektivní sebevraždy v moderních dějinách. Jim Jones, vůdce sekty Svatyně lidu, byl uznávaným duchovním vůdcem a zasloužilým iniciátorem sociální pomoci. V naději vybudování ideálního společenství odešel s většinou svých věrných do amazonské džungle a ve státě Guyana vybudoval město Jonestown. To však již jeho praktiky vzbudily podezření z „vymývání mozků“, bití a pohlavního zneužívání. Jednou z nebezpečných praktik byla též zkouška oddanosti Jonesových věrných tekutinou, jejíž požití mělo způsobit smrt. Vždy se jednalo o pouhou zkoušku – až do 17. 11. 1978. Tehdy se přiletěla delegace kongresmana Lee Ryana na místě přesvědčit, co je na podezření z psychické manipulace a fyzického zneužívání pravda. Mezi delegací a Jonesovými lidmi vznikl konflikt, při němž bylo zastřeleno 7 lidí včetně Ryana. Následující den se opět konala zkouška oddanosti, při níž byli obyvatelé Jonestownu otráveni kyanidem. Ostatní, včetně Jonese, byli zastřeleni. Celkový počet obětí tak dosáhl 913 lidí, včetně 260 dětí.

 Blízký konec světa a izolovanost skupiny hrály rozhodující roli i v tragédii Davidovské větve adventistů sedmého dne. Tuto skupinu vedl na farmě Mt. Carmel u města Waco v americkém Texasu Vernon W. Howell, který si dal jméno David Koresh. Tento muž v mnohahodinových kázáních přesvědčoval své následovníky, že musejí po boku andělů vybojovat konečnou světovou bitvu s americkou armádou. Na tento boj se těžce vyzbrojili, farmu opevnili a připravili se i zásobami potravin. Pro podezření z nezákonného držení zbraní byla komunita sledována agenty FBI. Při záměru agentů zkontrolovat druh a počet zbraní na ranči se však strhla přestřelka, při níž byli čtyři z agentů zabiti a 15 bylo zraněno. Podle víry davidiánů začala apokalypsa. Následovalo jednapadesátidenní obléhání ranče. Ráno 19. 4. 1993 podnikli obléhající na ranč útok s cílem vypudit obyvatele slzným plynem. Nenarazili na odpor, protože v té době se davidiáni připravovali na hromadnou sebevraždu zastřelením či upálením. Ranč nakonec lehl popelem. Počet obětí dosáhl 86, včetně 17 dětí. Uniklo jen 9 osob.

 Již celkem 74 členů tajné sekty Řád Chrámu slunce spáchalo od října roku 1994 v několika vlnách a na různých místech hromadnou sebevraždu či se stali obětí rituální vraždy. První vlna přišla 4. a 5. 10. 1994 a znamenala oběť téměř 50 lidí. Vůdcem sekty, která měla či ještě má několik set členů ve Švýcarsku, Francii a Kanadě, byl lékař Luc Jouret. Před lékařskou praxí dal přednost alternativní medicíně a začal se orientovat na esoterismus, magii a okultismus. Nashromáždil značný majetek. V rukou sekty bylo údajně až 56 domů, především vil a horských hotelů. V nich se odehrávaly náboženské obřady, čerpající pravděpodobně především z ezoterických tradic rosikruciánství a templářství. Inspirací pro apokalyptické vize bylo i hnutí, které odvozuje z ekologického a ekonomického vývoje brzký konec světa. Smysl rituálů a okolnosti provázející smrt členů sekty nejsou ještě stále zcela známy.

 Poslední pokus o hromadnou sebevraždu byl zaznamenán 8. 1. 1998 v sektě, již založila německá psycholožka Heide Fittkau – Gartheová. Ona a jejích více než třicet následovníků mělo vyjít na Kanárských ostrovech na horu, aby tam společně pozřelo jed. Tato rituální sebevražda měla umožnit jejich duším, aby mohly vstoupit na vesmírnou loď a odletět na ní na jinou planetu. Policii se podařilo tomuto činu zabránit. Sílu přesvědčení o pravdivosti vůdčiných slov ovšem dokazuje skutečnost, že se o pět dní později (v době, kdy Heide Fittkau – Gartheová byla ve vyšetřovací vazbě) pokusilo 19 následovníků o sebevraždu znovu.

Způsob jak ukončit život

 Existuje mnoho způsobů jak se zabít. Volba sebevražedného prostředku může odrážet různé skutečnosti. Vedle vlivu sociodemografických charakteristik se projevují také například faktory fyzickogeografické a s tím z části související dostupnost určitého prostředku, motiv sebevraha, jeho odvaha, ale také spolehlivost daného prostředku. Jestli bude sebevražda dokonaná či ne rozhoduje povětšinou propojení dvou aspektů, motivace, neboli síly přání zemřít a spolehlivost daného prostředku. Spolehlivost jednotlivých prostředků lze usuzovat z údajů o metodách užitých při sebevražedných pokusech a při dokonaných sebevraždách, ovšem již rozhodnutí vede k volbě samotného prostředku, a tak ten, kdo chce např. svým sebevražedným jednáním pouze upozornit na své potíže, pravděpodobně bude volit méně spolehlivé prostředky než ten, kdo je ke smrti pevně odhodlán. Ve většině případů je sebevražda provedena jediným způsobem, sebevražedná jednání za použití více prostředků jsou ojedinělá.

Oběšení

 Profesor Tardieu napočítal v 19. století 261 různých pozic.

 Oběšení je dlouhodobě nejčastější metodou volenou sebevrahy v ČR. Podíl sebevražd tímto způsobem se v minulosti pohyboval mezi 50 % a 60 % u mužů. U žen bylo toto rozpětí mezi 30% a 40%, s časem se podíl oběšení na celkovém počtu sebevražd mírně zvyšoval.
 Smrt nastane zhruba po deseti minutách. Jistota je při tomto způsobu vysoká. Pokud je člověk zachráněn, je vysoká pravděpodobnost poškození mozku.

Utopení

 Kdo se chce utopit volí raději rybník a řeku než moře. Sebevrazi občas spojují utopení ještě se skokem z výšky. Někteří lidé si ještě poutají kolena, nohy nebo ruce za zády. Často si plní kapsy kameny.

 Utopení trvá asi pět minut. Ze studené vody se dá někdo oživit i po několika hodinách, protože studená voda zpomaluje metabolismus v buňkách a tkáních a zvyšuje tak jejich toleranci k nedostatku kyslíku.

Střelné zbraně

 Střelné zbraně jsou nejrychlejší prostředek, jak odejít ze světa. V Evropě se přesto používají méně často. Ve Spojených státech jsou střelné zbraně nástrojem číslo jedna. Je to dáno snadnou dosažitelností.

 Když se člověk rozhodne zemřít pomocí pistole střelí se ve třech čtvrtinách do hlavy, do úst nebo pod bradu, v jedné čtvrtině míří na břicho nebo na hruď.

 Mnoho sebevrahů má ještě prst na spoušti, když je nalezeno jeho tělo. Většina těch, kteří se zastřelí odejdou ze života doma.

Skok z výšky

 90% jistota je  pro 6-ti poschoďové budovy, podle počtu pater se zvyšuje.
Je obtížné překonat strach z výšek a mnoho lidí to nezvládne. Snadný přístup je ve městech, jinde jen velmi obtížně. Je zde ale bohužel riziko, že člověk stráví zbytek života na invalidních vozíčku. 9 lidí z 10-ti pád z 6. patra nepřežije. 

Upálení

 Nadšení pro sebevraždy upálením udržoval po léta mimo jiné i případ Jana Palacha, který se upálil během Pražského jara. Tato událost měla ve světě nesmírný ohlas. K sebevraždě upálením dochází nejčastěji na veřejných komunikacích. Nejčastěji se provádí politím benzínem.

 Je to velmi bolestivý způsob. Jeden z nejkrutějších způsobů sebevraždy a převážně protestní typ. Pokud člověk přežije, bude mít po celý zbytek života znetvořené celé tělo.

Smrt pod dopravním prostředkem

 Kdysi kandidáti smrti skákali pod kola vozů tažených čtyřspřežím, pak pod drožky a fiakry. Dnes se sebevrazi vrhají pod vlak nebo metro.

Sebevraždy výbušninou

 V první polovině 20. století došlo k enormnímu nárostu sebevražd pomocí dynamitu nebo TNT. V posledních letech se stala sebevražda pomocí výbušniny opět aktuální díky sebevražedným útokům militantních islámských skupin, kteří takto podstupují dobrovolnou smrt spojenou s masakrem těch, proti nimž bojují.

Podřezání žil

  
 Velmi běžný pokus o sebevraždu, který ale jen zřídka kdy končí víc než jizvou. Tohoto způsobu se často využívá, když se jedná pouze o pokus se zabít. Při podřezání žil na zápěstí je pravděpodobnost smrti malá. Nejrychlejší způsob jak zemřít podřezáním je přeříznutí hrdelní tepny, což je však velmi obtížné, protože krkavice jsou chráněné průdušnicí.

Vzduch v žilách

 Podle profesora Y. Kenise je tento druh sebevraždy extrémně obtížný a celkem nemožný. Jediné, čeho se dá dosáhnout jsou vážné následky, jako je ochrnutí nebo trvalé poškození mozku.
 

Zvláštní typy sebevraždy

Harakiri

 Hara-kiri (腹切り), resp. seppuku (切腹) je japonská rituální sebevražda.

 Seppuku znamená v překladu „řezání žaludku“ či „plátkování břicha“ a jde o japonskou rituální sebevraždu. Způsob provedení se liší podle pohlaví. Muži si v kleče proříznutím, krátkým samurajským mečem (wakizaši), břišní dutiny vytrhnou střeva, v ten okamžik jim pobočník odsekne hlavu. Ženy si proříznou hrdlo. Seppuku často předchází dlouhá a soustředěná meditace. Seppuku bylo klíčovou součástí samurajského kodexu. Bylo praktikováno proto, aby bojovníci předešli zajetí nepřítelem a zmírnili svou hanbu. Samuraj mohl být k seppuku vyzván svým velitelem. Později bylo umožněno samurajům spáchat seppuku, aby nemuseli být popraveni, tím pádem si mohli zachovat tvář. Nejdůležitějším bodem seppuku byla obnova či obrana cti, proto se neočekávalo od nikoho, kdo nebyl samurajem, že by něco takového spáchal a ani ho k tomu nebylo možné vyzvat.

 V roce 1873 byla tato praktika v Japonsku zakázána, ale její odkaz je stále živý. Za určitý druh seppuku se dá považovat i kamikaze.

Kamikaze (česky: Božský vítr)

 Kamikaze (神風) je japonský termín původně označující tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo připravující se na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. Jejich nasazení prosadil v říjnu 1944 japonský admirál Takidžiró Óniši.

Tito piloti, přezdívaní kamikaze (původně to slovo označovalo celý projekt), měli být novým božským větrem, který spasí Japonsko, ale tento cíl nebyl v lidských silách. Kamikaze sice dosáhli určitých úspěchů, ale ty byly příliš draze vykoupeny. Každý úspěch (pokud se vůbec dostavil) znamenal ztrátu zkušeného pilota i letadla a takové plýtvání si Japonsko nemohlo dovolit.

 Po počátečních úspěších začaly být používány i jiné formy sebevražedných útoků. A to sebevražedné bárky, pilotované bomby Óka a pilotovaná torpéda kaiten.

 Velice složitou otázkou je, zda byli kamikaze dobrovolníci. Většinou zřejmě ano, leč nebylo tomu tak u všech.

 K prvnímu útoku kamikaze došlo 21. října proti těžkému křižníku Australia, který byl zasažen osamělým kamikaze. Organizované sebevražedné nálety začaly 25. října během bitvy u Leyte, kdy byla kromě několika poškozených lodí potopena eskortní letadlová loď St Lo.

Přehled potopených lodí pomocí kamikaze:

- při obraně Filipín
 2 eskortní letadlové lodě St Lo a Ommaney Bay

 1 torpédoborec Abner Read
 3 minolovky Long a další dvě

- při obraně Iwodžimy
 1 eskortní letadlová loď Bismarck Sea

 1 torpédoborec Finnegan

- při obraně Okinawi
 12 torpédoborců Bush, Colhoun, Emmons, Mannery L. Abele, Pringle, Little, Lucce, Morrison, Drexler, William D. Porter, Twiggs a Callaghan
 2 eskortní torpédoborce Bates a Barry

 3 výsadkové čluny LST 447, LCS 33 a LSM 59
 3 muniční lodě Hobbs Victory, Logan Victory a Canada Victory
 3 raketové čluny LSM 195, LSM 190, LSM 194

 Během obrany Okinawi uskutečnily kamikaze 1900 útoků, při nichž potopily 32 lodí, poškodily 368 lodí, zabily 4907 mužů a zranily 4821 mužů.

Asistovaná sebevražda – Eutanázie

 Eutanázie je obvykle definována jako usmrcení na žádost, v některých méně obvyklých případech jako ulehčení umírání, zejména tlumením bolestí, neuspišující však smrt nemocného. Usmrcení na žádost, tedy se svolením poškozeného, stejně jako asistovaná sebevražda, je z hlediska českého trestního práva nedovolené a je posuzováno jako vražda.

Otázka přípustnosti či nepřípustnosti eutanázie není v trestněprávní nauce ničím novým (v právní vědě se tento problém diskutuje nejméně od počátku 18. století) a vždy vyvolávala a vyvolává celou řadu souvisejících pochybností. Zpravidla se objevovala ve všech novějších osnovách trestních zákonů, aby pak byla opět zapomenuta nebo aby její provedení bylo nedůsledné.

 Eutanázie není ovšem jen otázkou právní, ale spíše etickou. Zejména v souvislosti s výkonem lékařského povolání se hovoří o tzv. bioetice. E. Ferri kdysi prezentoval názor, podle kterého „je každý pánem svého života, jejž může i zničit. Může-li toto právo uplatnit sám, jestliže zákon sebevraždu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?“ 

 Faktem zůstává, že prostá sebevražda se v novodobých trestních zákonech jako trestná neobjevuje. Jestliže ovšem někdo jiného k sebevraždě nabádá nebo mu v ní pomáhá, nemůže se zpravidla, například podle českého trestního práva úspěšně beztrestnosti dovolávat (§ 230 trestního zákona č. 140/1960 Sb.: „Účast na sebevraždě, odst. 1: Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody na šest měsíců až tři léta,“ odst. 2: „Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let, na těhotné ženě nebo na osobě stižené duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinuté.“).

 Účast na sebevraždě se velmi blíží aktu usmrcení na žádost a z útrpnosti (eutanázie). Rozdíl mezi opatřením (např. zakoupením) jedu pro sebevraha a jeho přímým podáním oběti za účelem jejího usmrcení nespočívá jen v jednání, ale zejména v projevu vůle sebevraha ukončit prostřednictvím jedu svůj život. Platný český trestní zákon z roku 1960 zná dva typy jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na sebevraždě. Jednak pachatel jiného k sebevraždě pohne, jednak jinému k sebevraždě pomáhá. Konání může spočívat v přemlouvání nebo schvalování takového činu s cílem vážně pohnout jiného k sebevraždě. Pomocí se pak rozumí opatřování prostředků, odstraňování překážek, včetně pomoci psychické. Pomocí se také rozumí ponechání jedu nebo letální dávky léku v dosahu pacienta.

 U nás na rozdíl od jiných zemí, kde je usmrcení na žádost nebo z útrpnosti privilegovaným trestným činem, česká platná trestněprávní úprava toto nepřepokládá. Návrh nového trestního zákoníku byl v roce 2006 českým parlamentem odmítnut, jedním z proklamovaných důvodů byla právě nová právní úprava usmrcení na žádost (navrhovaná úprava měla znít takto: § 118 –„Usmrcení na žádost“ – odst. 1 – „Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let,“ odst. 2: „Vážně míněnou a naléhavou žádostí se rozumí svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stižena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení.“).

 Touto otázkou se však teorie i praxe zabývá již velmi dlouho. A. Miřička vyslovil určité pochybnosti vůči tomu směru, jímž se ubírala dobová nauka a legislativa, totiž, že důvodem pro privilegovanou sníženou trestnost, resp. beztrestnost euthanasie je prudké hnutí mysli pachatele vyvolaného žádostí jiného o usmrcení. Podle jeho názoru takový důvod může být uplatněn skrze obecné zmírňující ustanovení o přechodném duševním stavu a není k tomu zapotřebí zvláštní, privilegované zmírněné trestní sazby.

  Některé starší legislativní návrhy předpokládaly splnění podmínky „na žádost“, jiné „z útrpnosti“ a další obě zmíněné současně.

 Osnova čs. trestního zákona z r. 1936 u ustanovení § 271 odst. 3 předpokládala tento text: „Usmrtí-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou, nedalekou smrt a tím jej vysvobodil z krutých bolestí způsobených nezhojitelnou nemocí nebo z jiných tělesných muk, proti nimž není pomoci, může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit.“

 Jako příklady eventuálního naplnění tohoto ustanovení jsou uváděny skutečný případ železničního dělníka, který při nehodě uvízl v hořícím vagónu v tunelu a bylo jisto, že uhoří, a jenž volal na četníka, který sice stál nedaleko, ale pomoci mu nemohl, aby jej nenechal uhořet, ale zastřelil jej, a případ italského poslance, jenž byl při zemětřesení zavalen troskami tak, že nebylo možno jej vyprostit, přičemž měl rozdrcené údy a otevřené útroby a jeho rodina musela přihlížet utrpění umírajícího, jenž je prosil, aby jej usmrtili. Je popisován případ, kdy matka usmrtila svou třináctiletou dceru postiženou malomocenstvím, u níž jí lékaři sdělili, že její stav je beznadějný a brzy zemře. A. Miřička popisuje z vlastní praxe zkušenost s dítětem, které onemocnělo spálou a kterému museli nejprve amputovat končetiny a které pak dlouho a v bolestech umíralo bez naděje na zlepšení stavu.

 A. Miřička se domnívá, že případy takového usmrcení by neměly být postiženy trestem vůbec s tím, že by odpovědnost pachatele z hlediska procesního vyřešila každá laická porota zproštěním obžaloby.

 Velmi častou námitkou proti takové normě je především nejistota diagnózy, protože se stav umírajícího může změnit, lékař se může mýlit v diagnóze a konečně princip, že lékař nesmí učinit zákrok vedoucí ke zhoršení stavu pacienta. Tyto situace lze podle některých názorů vyřešit prostřednictvím nauky o právním omylu. Jiná situace ovšem nastává, jestliže dojde ke zneužití (osobní důvody, dědictví, vysoké náklady léčby atd.). Obhájci eutanázie namítají, že takové zneužití se může přihodit i u jiných důvodů snižujících, resp.vylučujících protiprávnost, a přesto jsou součástí každého moderního trestního zákona. Zejména z tohoto důvodu se A. Miřička domnívá, že obava před zneužitím je přehnaná.

 Jiní autoři zastávali názor, že by bylo vhodné podmínit podrobnou úpravu například tím, že by osoba, jež může usmrtit jiného na jeho žádost, byla osobou blízkou. Tím by se ovšem vyloučil personál (lékaři). Další návrh prosazoval, aby byla za účelem přesné a spolehlivé diagnózy sestavena komise odborníků, která by o přípustnosti euthanasie rozhodla. V tomto ohledu se však nabízejí výrazné pochybnosti z hlediska případné individuální trestní odpovědnosti.

 Některé dnešní úpravy (polská – § 150, německá – § 216, rakouská – § 77 a švýcarská – § 114) předpokládají, že půjde o trestný čin, ale privilegované povahy, s výrazně nižší trestní sazbou (v Polsku do pěti let) než u trestného činu vraždy. Žádost podle těchto úprav musí být výslovná, vážně míněná, pevná a jednoznačná, jakož i prosta právních vad. Musí pocházet od osoby, která je příčetná, způsobilá k právním úkonům a schopná řádně vyhodnotit situaci se všemi důsledky. Současně musí existovat správné důvody na straně toho, kdo má usmrcení provést. Jako příklad je uvedena nevyléčitelná nemoc, jež způsobuje nemocnému nesnesitelné útrapy. Zákon ale tyto okolnosti přesně nestanoví, je tedy třeba si klást otázku, zda vedle fyzického utrpení lze naroveň klást například psychická muka, způsobená trvalou invaliditou či úmrtím blízkého člověka. Podle polské úpravy se tohoto činu může dopustit kdokoli, byť v praxi se předpokládá, že to bude lékař konající na žádost nejbližšího příbuzného. Čin může být spáchán jak konáním (vstříknutím smrtící látky jehlou), tak opominutím (nepodáním příslušného léku u osob, které jsou povinny z důvodů svého povolání jinak povinny lék podat).

 Právní úpravou, která prolomila trestnost eutanázie, byla úprava nizozemská (1976). V roce 1994 pak nabyla účinnosti procesní úprava, která zavazuje lékaře, jenž ukončil tímto způsobem lidský život, aby tuto skutečnost neprodleně oznámil veřejnému žalobci. Toto oznámení je přísně formalizováno. Kritéria pro použití euthanasie jsou:

• žádost musí pocházet jen od pacienta a musí být svobodná a chtěná;
• pacientova žádost musí být dobře uvážená, pevná a nezvratná;
• pacientův stav musí působit nesnesitelné útrapy bez perspektivy zlepšení;
• euthanasie musí být poslední opatření; musí být vzaty v úvahu a hledány všechny alternativy ke zmírnění pacientovi situace;
• euthanasie musí být provedena lékařem;
• lékař musí provést konzultaci s jiným nezávislým lékařem, který má zkušenosti z této oblasti

 S novou právní úpravou euthanasie se setkáváme také v Belgii. Zákon z 25. října 2001 o euthanasii stanoví, že proto, aby se lékař vyhnul trestní odpovědnosti za provedení euthanasie, musí splnit především následující podmínky (čl. 3 § 1):

• pacient je v okamžiku žádosti dospělý nebo prohlášen za dospělého;
• žádost je formulována způsobem dobrovolným, po uvážení a opakovaně a není důsledkem vnějších tlaků;
• pacient se nachází ve zdravotním stavu, v němž trpí trvale, nesnesitelně fyzicky nebo duševně a nelze toto utrpění zmírnit a který vede k nemoci nebo patologickému stavu závažnému a neléčitelnému.

 Podle zákona pak je třeba splnit ještě další podmínky k tomu, aby zejména byla zajištěna jistota, resp. objektivita shora uvedených podmínek (informovanost pacienta, potvrzení diagnózy nezávislými lékaři, vedení dokumentace, atd.).

 Ze zemí, kde se uplatňuje tzv. common law (soudcovský právní systém) lze uvést námitky spočívající např. v obtížnosti určit skutečné záměry toho, kdo usmrcuje, možnost mylné diagnózy, obtížnost určovat utrpení takovým způsobem, aby se zákon nikdy nemohl aplikovat na ty, kterým nebyl určen, a obtížnost zaručit dané osobě, že bude moci svobodně vyslovit nebo odmítnout souhlas.

Změny v hodnocení sebevraždy

 Narození a smrt jsou jedinými jistými mezníky lidské existence. Proto také ve všech kulturách mají oba krajní body života pro jednotlivce i společnost zásadní význam a jsou spojeny s příslušnými přechodovými rituály. Snad ve všech známých kulturách jsou přechodové rituály spojené se smrtí jednotlivce ovlivněny náboženskou představou, že smrtí život individua nekončí, ale pokračuje v nějaké podobě dál, že smrt je opravdu přechodem do jiné podoby bytí. Představa o tomto bytí se v jednotlivých náboženstvích poměrně hodně různí, z hlediska pojednávaného tématu se dál soustředím jen na náboženské představy, které se historicky vyskytovaly na našem území a mohly ovlivnit podobu pohřebních rituálů a způsobu zacházení s mrtvými, speciálně pak s těmi, kteří zvolili dobrovolnou smrt.

Pohřební obřady
 

 Ze všech pohřebních rituálů jsou ve většině kultur nejvíc propracované a nejsložitější rituály, kterými se mrtvý přijímá do světa zemřelých, přikládá se jim největší význam. Cesta zemřelého na onen svět je spojena s rituály, kdy je zemřelý vybavován potřebami na cestu, jak materiálními, tak magicko-náboženskými. Osoby, za které nebyly provedeny pohřební rituály, jsou odsouzeny, nemohou se tedy připojit ani ke světu mrtvých. Z tohoto důvodu jsou to také nejnebezpečnějšími mrtvými, protože se nemohou zapojit rovnoprávně do světa zemřelých. Chtěli by se znovu zapojit do světa živých, to ovšem nemohou, proto se ke světu živých chovají nepřátelsky. Pohřební rituály tedy mají i profylaktickou funkci, mají zabránit mrtvým vracet se a škodit živým. Do této kategorie nebezpečných mrtvých sebevrazi většinou patří. Hodnocení sebevrahů má ale značné kulturní rozdíly. V knize o přechodových rituálech jsou uvedeny čtyři kategorie pohledu na sebevraždu:

 1. Sebevražda se považuje za normální čin, v některých případech, v případě těžké nemoci, zmrzačení, se považuje za dobrý prostředek záchrany duše. S takovými mrtvými se zachází stejně jako s ostatními mrtvými.

 2. Sebevražda je chvályhodná a je na onom světě odměněna – např. sebevražda bojovníka nebo vdovy spolu s mrtvým manželem.

 3. Sebevrah musí bloudit mezi světem živých a mrtvých.

  4. Sebevražda je na onom světě potrestána. Pohřební rituály jsou podle těchto kategorií různé.

Sebevražda a náboženství
 

 Staří Slované věřili tomu, že sebevrazi jsou poutáni k místu, kde zemřeli. Mohli se z nich stát lidští démoni, upíři a vlkodlaci. I v pohřbu přirozeně zemřelých jsou obsaženy praktiky, které mají zabránit duši zemřelého, aby nemohla najít cestu zpátky a neškodila pozůstalým. K pohřebnímu rituálu významných mrtvých patřily i sebevraždy a pohřby vdov a souložnic, jejich smrt byla sice dobrovolná, ale okolím očekávaná a zřejmě vyžadovaná, dobrovolně povinná. Dobrovolná lidská oběť patřila jen členům vládnoucí vrstvy, doložené jsou takové pohřby z arabských pramenů z 10. a 11.století, archeologicky nejsou podobné pohřby doloženy na pohřebištích prostého lidu. Podobná praxe je známa i u jiných etnik z naší oblasti.

 Germánské kmeny si cenily své cti tolik, že její ztráta byla důvodem k sebevraždě. Bojovníci poražení v boji museli spáchat sebevraždu, přežít porážku znamenalo nesmazatelnou hanbu.
Keltové, kde otec byl vůdčím duchem rodiny a odpovídal za její prospěch, často páchali sebevraždu na prahu stáří, aby duch rodiny nebyl slabostí svého hostitele oslaben. Někdy mohla být situace pro takové rozhodnutí nepříznivá, bylo třeba ještě dokončit životní úkoly, pro tento případ mohl být slavnostně najat náhradní sebevrah.

 Smrt stářím byla považována za nečestnou. Představa o smrti jako středu dlouhé cesty vedla dokonce k tomu, že se sebevrahům, kteří svůj úmysl slavnostně deklarovali, dávaly dopisy a vzkazy pro zesnulé přátele a příslušníky rodiny.

 Filozofické školy řecké i římské většinou schvalovaly sebevraždu z chvályhodných pohnutek jako je zachování cti, záchrana vlasti. O povolení sebevraždy bylo třeba žádat senát, uvést důvody. Jeden druh sebevraždy i v tomto prostředí sebevrahům příznivém zůstával trestný. Jednalo se o případ vojáka, který se chtěl sebevraždou vyhnout vojenské službě. Situaci v Římě ilustruje nejlépe Senecův výrok „Zemřít znamená uniknout nebezpečí špatně žít.“

 Křesťanství ve svých počátcích se svým kultem mučedníků a sklonem k přehnané askezi napomáhalo vlastně pasivní sebevraždě jednáním, které k sebedestrukci vedlo. Od doby Augustinovy se ale pohled na sebevraždu změnil, postupně koncily začaly trestat sebevrahy odepřením práva na církevní pohřeb. Koncil v Orléans 533 takto trestal nábožensky motivované sebevrahy, v roce 562 bylo nařízení rozšířeno na všechny sebevrahy. V roce 578 koncil v Troyes vyhlásil, že sebevrahové jsou ponoukáni ďáblem.

Sebevražda a lidové tradice
 

 V lidové tradici se všechny složky náboženských představ smísily. V zacházení se sebevrahy a způsobech jejich pohřbívání lze zpětně identifikovat staré představy o přeměně násilně zemřelých v démony, kteří mohou škodit. Proto byly používány způsoby, jak jim zamezit v návratu. Pohřeb v noci, vynášení mrtvoly pod prahem domu, případně probouranou zdí, která je následně znovu postavena. Svazování mrtvoly, dokonce ublížení mrtvole probodáním srdce kůlem. Pohřbívání na křižovatkách, přihazování kamenů nebo hlíny na jejich hrob. Sebevražda se pokládala za příčinu přírodních pohrom, proto s pohřbíváním sebevrahů nechtěl mít nikdo nic společného. Také strach ze spojení sebevrahů s ďáblem vedl k tomu, že se s jejich mrtvolami zacházelo dost drsně. Zároveň ale platila pověra, že provaz oběšence přináší štěstí, pověra vedla k čilému obchodu s tímto artiklem.

Sebevražda a legislativa
 

 Legislativa různých evropských zemí považovala sebevraždu za trestný čin a se sebevrahem byl veden soudní proces jako s vrahem, trestem byla vždycky konfiskace majetku, neplatnost závěti. S mrtvolou se v různých zemích zacházelo různě, všechny způsoby jsou ovšem děsivé. Ve Francii pověšení za nohy na šibenici, vláčení mrtvoly tváří k zemi v košatině, ve Švýcarsku rozsekání mrtvoly oběšence a hození psům, v Anglii ještě v roce 1823 vláčení mrtvoly po ulici, zahrabání na křižovatce s ostrým předmětem v srdci. Legislativa se měnila postupně, ve Francii s Deklarací lidských práv v roce 1789, v Rakousku přestala být sebevražda trestná v roce 1860, v Německu od roku 1799, v Anglii od roku 1961. Ve všech zemích je ale trestné napomáhání k sebevraždě. V zásadě se dá konstatovat, že Seveřané byli vždycky ve svém postoji k sebevrahům mírnější. Z tohoto hlediska se otevírá jiný pohled na Masarykovo konstatování korelace mezi náboženským přesvědčením obyvatel a četností sebevražd v jednotlivých oblastech. Statisticky dokazuje, že pravoslavné oblasti vykazují nejmenší sebevražednost, katolické o něco větší a nejčetnější jsou sebevraždy v protestantských zemích. Přičítá to působení náboženské víry. Nemusí jít ovšem jen o víru a zbožnost, na podobném výsledku se může podílet také větší tolerance daného prostředí k sebevrahům a jejich menší rigidita náboženských i společenských představ. V zemích, které sebevrahy trestaly, značně trpěly i jejich širší rodiny, strach z takového pronásledování mohl být pro potenciální sebevrahy odstrašujícím momentem.

Dnešní situace
 

 I katolická církev postupně zmírnila svoje stanovisko. Katolická církev, která chápala sebevraždu jako rouhání se Bohu, kterému přece patří každý lidský život, trestala sebevrahy odepřením církevního pohřbu, tak ještě v katechismu Pia X z roku 1906. První změna byla v roce 1917, kdy církev připustila, že člověk za svůj čin někdy nemusí zcela odpovídat, vyžadovala ovšem o tom lékařské potvrzení. Toto potvrzení není třeba až od roku 1965 na základě závěrů 2.vatikánského koncilu. Podle svodu kanonického práva se už sebevražda nechápe jako rouhačství, ale jako signál zoufalství, ke kterému má být církev milosrdná. Sebevrahu tedy náleží pohřeb stejný jako každému jinému mrtvému, záleží jen na tradicích jeho rodiny, případně na jeho vlastním projeveném přání, zda chce mít církevní pohřeb se všemi pohřebními rituály v místě obvyklými. Když se zamyslím nad současným stavem a srovnám ho s tím, co jsem si nastudovala o způsobech zacházení se sebevrahy v době nepříliš dávné, vidím zřejmou změnu k lepšímu. Dovolím si nesouhlasit se závěry knihy Narození a smrt v české lidové kultuře o „Odumírání lidskosti“. Je sice pravda, že těsné vazby, které lidé dřív ve svém malém společenství měli, jsou ve velké míře narušeny. Nic ovšem nikomu nebrání navazovat vztahy v daleko větším, přímo globalizovaném měřítku. Život v těsném kulturním vzorci také nebyl zdaleka ideální, všechny popisované rituály měly ve své podstatě magické jádro a musely se striktně dodržovat, omezovaly rozhodným způsobem osobní svobodu.

Sebevraždy slavných

Virginia Woolfová

 Anglická spisovatelka Virginia Woolfová se narodila v Londýně 25.01.1882 do rodiny neznámého viktoriánského kritika, životopisce a vzdělance Leslieho Stephena a jeho překrásné ženy Julie Stehpenové.
 Její otec vlastnil obrovskou knihovnu, kde se Virginia každý den vzdělávala a učila se cenit psaný text. Jako dítě každý rok na dva měsíce navštěvovala St.Ives v Cornwallu. Milovala tento kraj “nejen proto, že občerstvoval duše a podněcoval obrazotvornost, ale také proto, že v tomto prostředí vzkvétal všední rodinný život.” Když jí bylo 13 let, přišla o matku. Tuto událost nesla velice těžce a zažívala nervová zhroucení. Roku 1904 umírá Leslie Stephen, Virginia se poprvé pokouší o sebevraždu.

 Až se vzpamatovala, odjela se sourozenci do bohémské Bloomsbury. Zde žijí v úzkém okruhů talentovaných umělců, kritiků a spisovatelů. Později z tohoto spolku vzniklo sdružení Bloomsbury Group.
  Roku 1912 si Virginia vzala kritika Leonarda Woolfa a hned příštího roku dokončuje svůj první román – Plavba. Woolfovi si kupují ruční tiskařský stroj a zakládají nakladatelství Hogarth Press, jež pak vydává i cizí díla.

 Virginia Woolfová trpěla hlubokými depresemi. 28. března 1941 spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse blízko jejího domu v Rodmellu.

Ernest Hemingway

 Ernest Hemingway se narodil 21.července 1899 v Oak Parku. Otec byl praktický lékař, který byl milovníkem lovu a vášnivý rybář, matka rozvíjela své kulturní ambice, zejména hudební a literární. Rodina byla velmi řádná, přísně protestantského vyznání. Po ukončení střední školy se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin, odjel kvůli problémům s matkou do Kansas City, kde se stal roku 1917 reportérem listu Star.  

 V dubnu téhož roku však vstoupily Spojené státy do světové války. Přihlásil se do Červeného kříže a jako zdravotník se dostal s americkými oddíly do Itálie. Pojetí světa, které mu bylo od mládí vštěpováno, leželo v troskách. Protestantské hodnoty měl ale hluboce zakořeněné, a proto se nepodvolil všeobecnému chaosu. Místo toho měl snahu uspořádat svět znovu, pořádně a po svém.

 Po válce, po návratu do USA, se věnoval novinářské práci. Odjel jako zahraniční reportér do Paříže. Tehdy se také začíná věnovat literatuře. Trpké a bolestné zkušenosti z italské fronty posílily u mladého a sebevědomého Hemingwaye obrovský odpor k válce a sklony k filozofickému hloubání nad motivy statečnosti a nezdolnosti člověka. Tehdy, na počátku 20. let, se v jeho mysli ustavují hlavní otázky, ke kterým se pak stále vracel, otázky života a smrti, láska a statečnost, stále nové objevování přírody a lidského nitra. Hemingwaye vzrušovaly okamžiky, kdy člověk stojí tváří v tvář smrti, kdy se musí umět rozhodnout, prokázat svou mužnost, odvahu a čest.

 Léta 2. světové války strávil převážně na Kubě. V poválečných letech se dál věnoval řadě svých zálib, odjel do Afriky, navštěvoval Španělsko. Žil na Kubě i v USA. Na svých nových prózách pracoval převážně na Kubě. Nebyl však již dost zdráv, stále více zápolil se zdravotními potížemi i rostoucími stavy deprese, a třebaže často hovořil o svých literárních plánech a psal, žádné větší dílo až do své tragické smrti nenapsal.

 Na sklonku svého života se Hemingway dal opět na cestování, chtěl navštívit známá místa, ovšem začaly u něj propukat psychická onemocnění, byl depresivní, sklerotický a měl sklony k paranoie. Několikrát byl hospitalizován a léčen, ovšem bezúspěšně. Měl rovněž sklony k sebevraždě a v neděli 2. července 1961 se v obzvláště silné depresi před svým domem v Ketchumu v Idaho Ernest Hemingway zastřelil.

Vincent van Gogh
 

 Vincent Willem van Gogh přichází na svět 30. března roku 1853 v Groot-Zundertu na jihu Holanska jako nejstarší ze šesti dětí kalvínského pastora Theodora van Gogha a jeho ženy Anny Cornelie.

 Vzdělání zpočátku získává malý Vincent v místní vesnické škole, následně pak navštěvuje dvě internátní školy. V březnu roku 1868 ale uprostřed školního roku svá studia nenadále přerušuje, aby je už nikdy nedokončil. Ve stejném roce pak nastupuje do pobočky proslulé Goupilovy firmy s obrazy v Haagu, kde mu k pracovnímu místu pomůže strýc.

 V Goupilově firmě se van Goghovi daří, za čas se vypracovává na zdatného obchodního příručího. Za odměnu je pak přeložen do galerie v Londýně. Zde pak začíná van Goghova strastiplná, ale zároveň triumfální životní cesta – je mu jednadvacet, když se poprvé v životě s jemu tak vlastní prudkostí a vášní zamiluje. Avšak dívka, zasnoubená s jiným, jeho city neopětuje. Její odmítnutí ve Vincentovi vyvolá hlubokou duševní krizi – práce v galerii ho přestává zajímat a netrvá dlouho a dostaví se následek – propuštění. Tento citový prožitek, odmítnutí ženou, pak bude van Gogha pronásledovat již celý zbytek života – vždy bude mít strach, že bude odmítán, nikdy nenajde klid, lásku ani uznání. Brzy po svém propuštění ze zaměstnání se van Gogh rozhodne pro dráhu duchovního. Opouští Anglii a vydává se do Borinage v Belgii, kde káže horníkům. V neskutečné bídě ale slova evangelia působí spíše jako výsměch, ale van Gogh je chce přetvářet ve skutek – úmyslně žije ve stejné chudobě jako horníci, rozdá vše, co má. Jeho nadřízení ale chápou jeho misionářskou činnost jako nedůstojnou duchovního, je tedy brzy opět propuštěn.S koncem kairéry duchovního nastává začátek kariéry malíře – ač již dříve se van Gogh pokouší malovat, teprve v Borinage si uvědomí, že malířství je smyslem jeho života. I když zpočátku bojuje s neohrabaností, brzy se prosadí jeho přirozený malířský talent – maluje většinou vesnické náměty, žence, ovčáky, tkalce, to vše bez příkras, bez idealizace – proto také jsou jeho práce jeho okolím přijímány velmi negativně, s odsudky. V této době také vzplane přátelství s bratrem Theem, který ho pak po celý život bude morálně i materiálně podporovat.  V době svého malířského hledání van Gogh prožívá též svoji druhou neopětovanou lásku – zamiluje se do své vlastní sestřenice, Kay. Puritánská rodina van Goghů je pobouřena, ale Vincent je jak posedlý – za poslední peníze od Thea si kupuje jízdenku a pronásleduje Kay až do jejího domova. Tam se pak odehraje děsivá scéna – Vincent vztáhne ruku nad hořící svíci a prosí přitom, ať smí s Kay hovořit alespoň tak dlouho, jak dlouho udrží ruku v plameni. Když se mu kůže na ruce začne škvařit, vyžene ho strýc z domu… Po tomto zážitku odjíždí van Gogh do Haagu, kde začíná žít s prostitutkou Christinou, kterou se naivně pokouší napravit. V Haagu van Gogh začíná s olejomalbou. Toulá se s paletou v ulicích, po břehu moře. Je chudý, ale připadá si šťastný… Po roce van Gogh Haag opouští a vrací se do rodného kraje, do Brabantu. Pobyt v Brabantu je van Goghovým nejplodnějším holadským obdobím, přesto i zde platí za podivína, místní farář dokonce zakazuje lidem, aby mu stáli modelem. Pak van Goghovi umírá otec a on odchází z Brabantu do Paříže, kam ho zve jeho bratr Theo. Paříž, a zejména Mortmartre, kde s Theem žije, je pro Vincenta zcela novým světem – ač samotář, má najednou plno přátel: Gauguina, Signaka, Pissarra. Je nadšen jejich tvorbou, jejich jedinečným světem barev. Po čase se vydává z Paříže pryč, na jih, do Provence, do Arles. Zde se pak van Gogh zcela zříká impresionistického způsobu malby a vyhraňuje svůj vlastní styl, založený na výrazové síle barvy. S podivuhodnou rychlostí pak vzniká jeden obraz za druhým. V osobním životě ale van Gogh strádá. Těžce na něj doléhá i samota, kromě bratra nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit. Nakonec van Gogh přemluví k návštěvě Arles Gaugiuna. Ale Gauguin není tím pravým, kdo by mohl van Gogha z jeho samoty vytrhnout, jejich vztah je jedním z nejtrýznivějších, jaké van Gogh prožívá. Mezi oběma významnými malíři se začínají stupňovat spory a hádky, vše spěje k dnes všeobecně známému vyvrcholení – po jedné zvláště prudké hádce vychrstne van Gogh Gauguinovi do obličeje sklenku absintu a vrhne se na něj s břitvou. Ještě té noci si pak van Gogh uřízne toutéž břitvou část ušního boltce, kterou pak zabalenou v papíru odnese do veřejného domu, aby je odevzdali jedné prostitutce. Příští den ráno je pak van Gogh nalezen zakrvácený a v záchvatu šílenství musí být separován. Devatenáct občanů Arles v reakci na to sepíše žádost o internaci “nebezpečného šílence” van Gogha a Vincent musí město opustit. Následující rok stráví van Gogh v ústavu pro duševně choré v Saint-Remy. Je zcela odkázán bratrovu pomoc. I v Saint-Rémy van Gogh maluje, ale už jen mezi záchvaty, které se začínají dostavovat s železnou pravidelností. Obrazy dostávají nový rytmus, jenž vyvěrá z horečného vypětí van Goghovy psychiky. Po skončení pobytu v Saint-Rémy nachází van Gogh své poslední útočiště v Auvres-sur-Oise nedaleko Paříže. Pokračuje v léčení pod vedením doktora Gacheta a dál maluje. Ale zápal pro malování, radost tvorby, to vše je už pryč, zůstal jen stereotyp, van Gogh maluje již jen ze zvyku. 27. července roku 1890 pak smrt přijde – Vincent van Gogh proti sobě na poli za Auvres obrátí revolver a vystřelí – smrt ale nepřichází hned, střela nezasáhne srdce, ale uvízne v boku. Van Gogh se ještě dopotácí do podnájmu, kde po dvou dnech, 29. července, umírá v náruči milovaného bratra Thea (jejich obsáhlá korespondence je bezmála tak slavná jako van Goghovo malířské dílo).

Marilyn Monroe

 Marilyn Monroe vlastním jménem Norma Jeane Mortensenová, byla americká filmová herečka, známá jako sexy symbol 50. let 20. století

 Marilyn stále popisovala své dětství jako děsivý zážitek. Smutná je pravda, že malá Norma Jeane Mortensen se narodila 1.6.1926 do světa bez jistoty a lásky.
 Její matka Gladys Bakerová, milovnice stříbrného plátna a člověk vznášející se ve snech a představách, nebyla schopna vychovávat svoji malou dcerku a mimo to byla závislá na lécích proti depresi, které ji dostali a do léčebny pro duševně choré. Zemřela v roce 1984. Otec Normy Jean zůstal záhadou a ze všech mužů v zástupu bych sama vsadila na Stanleyho Gifforda. Norma Jeane strávila část svého života stěhováním z jedné pěstounské rodiny do druhé. Nejvíce péče a lásky dostala u své tety Anny, u které také jednu dobu žila.
 Když bylo Normě Jean 16 let, její poručnice Grace Goddardová ji provdala, aby se nemusela vracet do sirotčince. Domluvila jí sňatek s hochem ze sousedství Jamesem Doughertym. Manželství uzavřeli 19. června 1942, které trvalo do 13. září 1946. Norma Jean pracovala v továrně na padáky. Zde ji objevil fotograf David Conover. Brzy poté začala Norma Jean pracovat v modelingové agentuře Blue Book. Fotila do reklam na potraviny nebo šaty. Brzo si agentura všimla, že tělo Normy Jean velmi dobře prodává jejich výrobky. Její manžel však s její nesouhlasil a chtěl mít z Normy Jean ženu v domácnosti, a tak manželství ukončil.
 Už od dětství Norma Jean toužila stát se filmovou hvězdou. V tomto snu jí velmi podporovala teta Grace, které se sen stát se bohyní filmového plátna nezdařil. Cesta k jejímu úspěchu byla složitá. Nakonec jí ale čekala smlouva s Twenty Century Fox. Člověk, který s ní smlouvu sepisoval, poprvé napsal na papír jméno Marilyn Monroe. Norma Jean mu připomínala herečku z Marilyn Millerovou, a tak ženu, která před ním seděla, pojmenoval Marilyn. Její matka se za svobodna jmenovala Monroe.

 Jednoho dne se objevila u dveří fotografa Toma Kellyho, který ji zaplatil $50 za její erotické pozování. Tyto fotografie byly později použity v kalendáři nazvaném „Golden Dreams“, to už byla Marilyn hvězdou. V roce 1952 vyšel poprvé časopis Playboy a Marilyn byla historicky první playmate. Marilyn nikdy neměla problémy s nahotou, byla jí vzduchem, potravou (“Zjistila jsem, že mohu mít lásku jakéhokoliv muže, stačí se svléknout”). Když se snímky objevily na veřejnosti a zjistilo se, že na nich není nikdo jiný než božská MM, studio se bálo, že jí to poškodí kariéru… Marilyn prohlásila, že fotky jsou z doby, kdy neměla na jídlo, přiživila mýtus nemilovaného dítěte a efekt byl skvělý. Muži ji milovali, ženy litovaly.
 V roce 1952 jí byl představen Joe DiMaggio, špičkový baseballista. I když Marilyn věděla pramálo o baseballu, jejich přátelství vzkvétalo. Jedno si však neuvědomovali. Když se poznali, byl Joe na vrcholu kariéry a pomalu z aktivního sportu odcházel. Marilyn však stála na začátku kariéry. Oba zamilovaní, potají se vzali 14.1.1954. Jejich manželství trvalo jen 9 měsíců. Na líbánky odjeli do Japonska, kde Joe chtěl propagovat baseball. Nečekal však, že zdejší obyvatelé natolik milují Marilyn, že její sláva ho zcela zakryla. Z Japonska odcestovala Marilyn sama do Korey, co host k pobavení vojáků a pozvednutí morálky. To byl její životní trhák, skvělý tah. Sice si z této návštěvy odvezla zápal plic, ale publikum čítající několik tisíc diváků, to už nikdy nezažila…

 V roce 1955 se Marilyn rozhodla provést změny v rolích, které od studia dostávala.

 Když bydlela v New Yorku, začala chodit se spisovatelem Arthurem Millerem. V roce 1956 byli oddáni, nejdříve na radnici, pak podle židovských zvyklostí. Pár se několikrát pokoušel o dítě, ale Marilyn pokaždé potratila. V této době Marilyn natočila možná svou největší komedii všech dob, Some Like It Hot (Někdo to rád horké).
 V 60. letech se Marilyn opět vrátila na “svou dietu” prášků na spaní a povzbuzení a na šampaňské.
 Arthur Miller se jí snažil zachránit. Napsal pro ni scénář k filmu The Misfits (Mustangové), kde mohla uplatnit svou celoživotní touhu se stát herečkou vážných rolí. Do druhé hlavní role obsadil Miller jejího idola z dětství Clarka Gablea. Ale nic nešlo hladce. Marilyn během natáčení trpěla těžkými depresemi z pozvolného rozpadu jejího manželství s Millerem a po skončení natáčení se rozvedli. Ještě smutnější je fakt, že tohle byl poslední film jak Marilyn, tak Gablea. Clark Gable zemřel na infarkt krátce po uvedení filmu. Marilyn byla velmi rozrušena a obviňovala se za svá častá zpoždění na place, protože horko, které panovalo v místi natáčení Gableovi přitěžovalo. Měla velké výčitky, že ho zabila.
 V roce 1962 to vypadalo, že se Marilyn vrátila do starých kolejí. Shodila 15 liber pro roli v Something’s Got to Give (Něco musí prasknout) a když se ukázala na maskérské zkoušce, byla krásná jako vždy. Ale bylo to jen pozlátko. Z 30 natáčecích dní se Marilyn objevila jen na 13-ti. Jednou, když byla přestávka v natáčecím dnu, utekla Marilyn z natáčení ve vrtulníku a letěla na narozeniny presidenta Kennedyho, když to zaměstnavatelé zjistili, byli silně rozhořčeni. Odplatou za toto, ji vyhodili a zažalovali pro porušení smlouvy. Marilyn byla zničena.
 Když se jim nedařilo najít za ní náhradu, učinili jí nabídku, aby se vrátila do práce. Marilyn byla nadšená, ale již se do práce nestačila vrátit. Pátého srpna 1962 byla nalezena mrtvá ve své ložnici, nahá s telefonním sluchátkem v ruce. Okolností její smrti jsou zahaleny dodnes pochybnostmi, které vedou k mafii, ke Kennedyovým, k sebevraždě…
 Její pohřeb se konal v úzkém kruhu přátel a zařídil ho Joe DiMaggio. Na Marilynině náhrobku je prosté: Marilyn Monroe.

Závěr

 Závěrem bych dodala jedno arabské přísloví, které zní: „Některým je lépe v sedě než ve stoje, lépe vleže než v sedě, a jiným lépe mrtvým než zaživa.“

 Život umí být někdy pořádně krutý a nespravedlivý, ale také skrývá mnoho krásna… Je na každém z nás, jakou cestu si zvolíme…

Zdroj

Použitá literatura

B. Frankel, R. Kranzová; O Sebevraždách; Lidové noviny; 1998

M. Montaigne; Eseje; Odeon; 1966

F. Weissensteiner; Slavní sebevrazi, Euromedia Group, k.s. – Ikar; 2002

W. Styron; Viditelná tenota; Svoboda – Libertas; 1993
P. Ariés; Dějiny smrti 1,2; Argo; 2000

M. Monestier; Dějiny sebevražd; Dybbuk; 2003
M. Foucalt, Dějiny šílenství v době osvícenství; Lidové noviny; 1994

Internet
 

www.wikipedia.org

www.biaggi.cz

www.deprese.cz